…

Moje drahá, prosím, nezlob se, že Ti položím tuto otázku a určitě Ti s ní rozjitřím rány…

Je normální, že na mě někdy dopadne ta bolest, to trápení a všechny ty silné chvíle z toho roku a půl v nemocnici? Paradoxně mi to všechno dochází až teď, i když je mu lépe…

Bojím se, tak moc, protože vím, co nás čeká. Znám prognózu – osteosarkom v axiálním skeletu, navíc s metastázou v kyčelním kloubu.

Vím, Šáry, co je v každém Vašem úsměvu. Jste mi příkladem síly, že se dá všechno zvládnout.

A Ty jsi mi pomohla… protože jsi řekla pravdu – takovou, kterou dokážu unést.

Děkuju… děkuju. Nechci chlácholit ani slyšet hrůzy. Vím to všechno moc dobře, stejně jako Ty.

Ale dala jsi mi sílu. Tu konkrétní, kterou teď potřebuji, v tomhle životě, neživotě..